Slunce na pomezí "Schwarzschildova poloměru"
Grafické řešení scénáře „Jak se Slunce nestalo Černou dírou“
Při konkrétním poloměru Slunce se dle Teorie Relativity (TR) již Slunce „hroutí“ do Černé díry, respektive časoprostor v okolí Slunce se „uzavřel sám do sebe“ a daná situace nemá reálnou fyzikální interpretaci – vše přechází do „imaginárního“ světa a imaginární matematiky TR:
Onen „hraniční“ poloměr 2955 metru je totiž tzv. Schwarzschildovým poloměrem našeho Slunce a gravitační potenciál (V) na povrchu takovéhoto objektu je již natolik silný, že zcela zastaví běh času, respektive dilatace času nabývá nekonečných hodnot stejně tak, jako je nekonečný gravitační modrý posuv (GMP) – frekvence světla se limitně blíží nekonečnu stejně tak, jako energie každého fotonu. Dopadová rychlost každého tělesa (na povrch Slunce) je v tomto scénáři právě rovna rychlosti světla.
Vše má na svědomí „limitně“ silný gravitační potenciál (V), který zcela zastavil běh času na hranici Schwarzschildova poloměru, a proto bychom ani nikdy nemohli externím pohledem zaznamenat dopad tělesa či paprsku světla (či jakéhokoliv jiného objektu) na povrch Slunce (Černé díry) – externě bychom zaznamenali čím dál více zpomalující se pohyb, který by stále více „zamrzal“ v čase – dopadu na povrch Slunce bychom se dočkali až za nekonečně dlouhou dobu!
Tak to alespoň tvrdí TR …
Dle Teorie času (TČ) by se v daném scénáři nic „limitního“ či nestandardního nedělo:
Gravitační potenciál (V) by byl 0,5; časoprostorový úhel by byl cca 0,84 rad (48°); externí rychlost tělesa (při dopadu) by byla cca 0,75, zatímco interní rychlost by byla cca 1,12, a to z důvodu kontrakce času v hodnotě 2/3 (respektive dilatace času v hodnotě 1,5)!
Vznik Černé díry se tudíž konat nebude – sinus, cosinus i tangenta se totiž chovají i v silném gravitačním poli „rozumně“ - o čemž svědčí i výšeuvedený interaktivní graf.
Více na www.time-theory.info